Běžné nemoci 

„Mnoho příkladů ukazuje, že se rizika přenášejí z jedné generace na druhou. Zabránit tomu lze jen stěží,“ konstatuje psychiatr Kerry Ressler z atlantské Emory University School of Medicine. Pokus, který s kolegou Brianem Diasem provedli a jehož výsledky publikovali v předním odborném časopisu Nature Neuroscience, vzbudil ve vědecké obci pořádný poprask.

Strach a bolest zůstanou v genech

Ressler s Diasem ovšem nebyli první. S teorií dědičnosti, podle níž se nově získané vlastnosti mohou v rámci adaptace organismu přenášet na další pokolení, přišel už na počátku devatenáctého století francouzský přírodovědec Jean-Baptiste Lamarck. Tvrdil například, zjednodušeně řečeno, že synové kovářů jsou svalnatější než jejich vrstevníci.

Tuto myšlenku odmítli už jeho současníci a moderní vědci ji považují za mimořádně zneklidňující. Není divu. Někde v pozadí stojí představa vyšlechtění nadčlověka a nacistické hrůzy s ní spojené. Vypadá to však, že moderní molekulární genetika tyto teorie potvrzuje. Jak pokus probíhal?

Brian s Diasem nechali laboratorní myšky čichat kapalinu acetofenon, která voní po třešních a mandlích. Příjemný vjem ale doplnili elektrošoky do tlapek. Pokusné myši se rychle naučily mít z vůně strach – stačil jen její závan, aby strachem ztuhly, i když je nic nebolelo.

A nejen to. Když vrhly potomky, měli strach z ovocné vůně i oni – aniž by zažili elektrošoky s ní spojené. Strach rodičů zdědili nejen synové, ale také vnuci. Bály se jí dokonce i myšky počaté ve zkumavce z vajíček a spermií vystrašené první generace. Negativní informace se přenesla prostřednictvím genů. Jde o tzv. epigenetickou dědičnost.

Jak to funguje?

Mezigenerační dědičnost je důsledkem epigenetických změn pohlavních buněk. Stres přitom nemění samotný zápis DNA jako při genetických mutacích, ale molekulární obal jednotlivých „písmen“ genetického kódu. Tím ovlivní aktivitu příslušného genu, který se stane citlivější na vůni spojenou s nepříjemným zážitkem.

Prožitý strach změnil myším mozek. Měly více neuronů „specializovaných“ na zachycení vůně acetofenonu a posílilo se také spojení těchto mozkových buněk s částí mozku, kde se rodí strach.

Podobně se zřejmě negativní zkušenosti dědí i u lidí. Stres rodičů změní obal dědičné informace v pohlavních buňkách, a tím i reakci jeho potomka. Dávné utrpení předků si pak neseme na povrchu DNA.

Z evolučního hlediska je to výhodný mechanismus. Jestliže je změna podmínek trvalejší, nový typ „obalení“ DNA zůstane zachován. Když pomine, vrací se dědičná informace DNA včetně obalu do původního stavu. Pokud trvá, může následně vyvolat i změny v samotné DNA a stát se řádným dědičným faktorem.

Odsouzeni k dědičnému hříchu?

Znepokojivost studie Resslera a Diaze vychází zejména z toho, že si myšky v genech dědičně předaly zcela novou, specifickou vlastnost. Analogicky by pak platilo, že lze v genech zdědit mimo jiné i problémové chování. Byl táta zloděj? Synek bude krást taky! Nebo třeba vypěstovat ideálního vojáka.

Přicházíme tedy na svět obtíženi dědičným hříchem svých rodičů daleko víc, než jsme si mysleli? Předáváme si sklony uklouznout po šikmé ploše v genech? A jak daleko taková dědičná informace sahá? Do třetího kolene? Ke středověku? K pravěkým jeskyním, nebo třeba k Adamovi a Evě?

To se vědci snaží zjistit. Jisté je, že nepůjde o krátkou dobu. Například u rostlin jsou epigenetické změny patrné ještě po třiceti generacích. Jak staré křivdy neseme ve své DNA my sami?

Zdroj: zena.centrum.cz, www.ona.idnes.cz, technet.idnes.cz